Edvard Beneš

Z Necyklopedie

„Jsme Slované a jsme sousedi SSSR, převážně slovanského státu. Je přirozené, že jeho socialistická struktura má na nás vliv.“

- Edvard Beneš

Edvard Beneš
Účes a zastřižení kníru prozrazují, že Adolf Hitler byl největším Benešovým vzorem.

Edvard Beneš (roz. Eduard Beneš) byl bývalý prezident Československa, velký přítel Stalinův a velký filantrop. Na jeho počest bylo pojmenováno město Benešov. Benešova filantropie dosahovala krajních mezí, když opakovaně rozdal i jemu svěřenou republiku. Roku 1938 ji daroval Hitlerovi, 1948 zase Stalinovi, prostřednictvím Gottwalda.

[editovat] Počátek kariéry

Již v mládí se vetřel do přízně svého profesora T. G. Masaryka, který na smrtelné posteli dokonce i zavázal svého syna Jana Masaryka, aby ve všem Beneše následoval. Spolu s T. G. Masarykem odešel za první světové války do exilu. V nové republice se Beneš stal ministrem zahraničí. Účastnil se versailleských mírových jednání, která zásoboval naprosto fiktivními údaji o národnostní situaci v Uhrách. Díky tomu nakonec Československo získalo Felvidék. Později se E. Beneš moc divil, když bylo těchto principů, byť ve zmírněné podobě užito při stanovení hranic po mnichovské dohodě. Čím kdo zachází, tím také schází.

Benešovy návrhy na územní změny byly ovšem mnohem velkorysejší. Požadoval například všechno rakouské území severně od Dunaje, či tzv. koridor, 50–100 km široký pás území na západě Maďaska, aby ČSR mohla sousedit s Jugoslávií; vůči Německu uplatňoval nárok na velkou část Slezska. Je škoda, že tyto návrhy nebyly realizovány, historie tak byla ochuzena o zajímavý vývoj po té, co by se po prvních volbách "zjistilo" že v republice má výraznou převahu německé a maďarské obyvatelstvo.

[editovat] Prezidentem

Roku 1935 odstoupil 85letý T. G. Masaryk a doporučil parlamentu, aby na jeho místo zvolil E. Beneše. Ovšem volba neprobíhala hladce. Pravicové strany, agrárníci a národní demokraté ho za prezidenta nechtěli. Nakonec však volbu rozhodla KSČ za blíže nespecifikovaných podmínek. Odměnou stranám, které se zdráhaly ho volit, byl jejich zákaz v roce 1945. (viz níže)

Jako prezident hodlal pokračovat v zahraniční politice z dvacátých let, rozšířené o přátelství se Stalinem. Zejména však veřil v pomoc Francie, jejíž generálové již připravovali plány na co nejrychlejší kapitulaci a která již v roce 1925 v Locarnské smlouvě dala najevo, že se nebude plést do toho, co se děje na východ od Německa.

Když ho pak překvapila mnichovská dohoda, okamžitě ji akceptoval, bez souhlasu parlamentu odstoupil Německu Sudety a abdikoval z prezidentské funkce. Suverénně prohlašoval "Já mám plán" , což si však lidé vyložili jako: "Já mám plán, aeroplán" . Vskutku pak odcestoval aeroplánem do Londýna a nikdo o něm neslyšel.

15. března 1939 se coby soukromník nacházel v USA, kde přednášel na nějaké tamní univerzitě (častý úděl neúspěšných evropských politiků). Když se dozvěděl, že Hitler obsadil zbytek Českoslovanska, s radostí kvitoval "Já jsem to říkal..." .

[editovat] Stalinův přítel

V prosinci 1943 Beneš přijel do Moskvy podepsat spojeneckou smlouvu se SSSR. Od sovětských státníků dosáhl souhlasu mimo jiné v otázce poválečného odsunu německého a maďarského obyvatelstva - zejména když slíbil, že jejich zabavený majetek bude vydán kočovným kmenům. Ve verbální přizpůsobivosti zašel tak daleko, že vyhnání menšin na území Československa vylíčil jako „součást poválečné politické, hospodářské a sociální pětiletky“. U Stalina neuspěl pouze v potrestání Slováků jako občanů státu válčícího na straně protivníka. Stalin trval na tom, že žádný slovanský národ nesmí být potrestán.

Podle Benešových slov se SSSR od doby jeho první návštěvy v roce 1935 velmi změnil. Pokládat rozpuštění Kominterny, nový postoj k náboženství (tolerantnost vůči němu vlivem válečných potřeb), spolupráci se Západem a proslovanskou politiku za pouhou taktiku, by bylo, tvrdil prezident, chybné. Namítal, že sovětský režim se demokratizuje. Představoval si, že sovětský zájem v poválečné Evropě se omezí na vytvoření pásu sousedních států, které by měly vlády nakloněné SSSR. Přitom nevytušil, že Sovětský svaz sousedí s kým chce.

Z Moskvy Beneš 21. prosince 1943 v rozhlasovém vysílání do protektorátu a na Slovensko oznámil: „v poválečné republice se počet politických stran omezí, zavede se lidová demokracie, nastoupí těsná hospodářská spolupráce se SSSR, která bude vyžadovat přestavbu průmyslu a dopravy, vědecky se připraví „první pětiletka.“

[editovat] Znárodnění

3. července 1945 doporučil Beneš Gottwaldovi, obávaje se sporů v parlamentu a politické krize, aby připravil dekrety o znárodnění, které by podepsal ještě před svoláním prozatímního parlamentu. Komunisté se chopili příležitosti a se sociálními demokraty vypracovali návrhy tak rozsáhlého znárodnění, s nímž nepočítal ani prezident, ani jejich další vládní partneři. Vláda přes různé výhrady dekrety schválila, prezident je podepsal. Do znárodnění spadalo 60 % veškeré průmyslové výroby. Největší ekonomickou silou se stal stát, tedy vláda, ve které měly naprostou převahu levicové strany. Kromě toho proběhlo vyvlastňování půdy, nejvíce v pohraničí.

[editovat] Edvard Beneš se zasloužil o stát

Poslanecká sněmovna ČR přijala v roce 2002 poměrem hlasování 200:0 deklaraci navrženou KSČM prohlašující, že Prezident Edvard Beneš se zasloužil o stát. Tato deklarace bohužel neprozrazuje, o který stát se E. Beneš zasloužil. Česko to asi není, neboť vzniklo až 45 let po jeho smrti. Napadají nás následující interpretace:

E. Beneš se zasloužil o sovětský stát ...tím, že mu zařídil bohatou a poslušnou kolonii.
E. Beneš se zasloužil o bavorský stát ...tím, že do něj vystěhoval 3 milióny pracovitých lidí, zatímco líné ponechal doma.
E. Beneš se zasloužil o australský stát ...tím, že nikdy nevkročil na jeho území, ani se mu nepřiblížil blíže než na 4000 námořních mil.